Kapitola 6.
6. kapitola - Ghůl v pyžamu
Šok
ze ztráty Pošuka se nesl v následujících dnech celým domem. Harry stále
nepřestával věřit, že se objeví ve dveřích společně s ostatními členy
Řádu, kteří přinášeli i odnášeli dennodenně naléhavé novinky. Harry
cítil, že nic jiného než jednání může utišit jeho pocity viny a žal.
Přemýšlel o tom, že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby našel a
zničil zbývající Viteály. Čím dříve, tím lépe.
„No, ale nemůžeš nic dělat dřív než ti nebude 17.“připomínal mu Ron.
„Stále
máš nad sebou magickou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde
jinde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde bychom měli ty
... Ty-Víš-Co ... hledat ?
„Ne,“ přiznal Harry.
„Myslím, že Hermiona se už o to trochu zajímala.“ řekl Ron.
„Říkala,
že tady shromáždila nějaké dokumenty, které by nám měli pomoci, a že
čekala pouze na tebe, až přijedeš, aby ti je mohla předat.
Harry
a Ron právě seděli u snídaně. Pan Weasley a Bill odešli do práce. Paní
Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala
do koupelny, aby se vykoupala.
„Ochrana bude prolomena třicátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu –
„Pět
dní,“ opravil ho odhodlaně Ron.„Musíme tu zůstat na svatbu. Protože
jinak nás ty dvě zabijou.“Harry pochopil, že Ron tím „ty dvě“ myslel
Fleur a paní Weaslyovou.
„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se na něj Harry tázavě podíval.
„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“
„Samozřejmě
že ne,“ řekl Ron. „Nemají ani páru o tom, co zamýšlíme. Teď jsem si
vzpomněl na něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval
pohledem dveře, jestli se už náhodou nevrací paní Weaslyová, a posunul
se trochu blíže k Harrymu.
„Mamka mě a Hermionu nenechá chvilku
nepokoji a neustále z nás láme, co máme vlastně za lubem. Určitě zkusí
i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky vyptávali, ale když
jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal s kýmkoliv jiným kromě nás
mluvit, tak toho nechali. Ale mamka ne, je jako zarytá.“
Ronova
předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si paní
Weaslyová Harryho vzala stranou od ostatních.Zavolala si ho, aby se
zeptala, jestli neví, čí je tato ponožka. Prý si myslí, že je z jeho
batohu, ale není si jistá. Jakmile ho však měla v koutu kuchyňské
linky, spustila :
„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že se už letos do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem.
„Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to opravdu zamýšlíme.“
Mandl se sám vypnul a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.
„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, kterou musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a rozhodli se jít se mnou.“
„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“nadechl se zhluboka Harry.
„No,
na rovinu. Myslím si, že Arthur a já máme plné právo to vědět a jsem si
jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová.
Harry
se tohoto „útoku starostlivých rodičů“ obával. Přímo pohlédl do očí
paní Weasleyové, všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má
Ginny. Nepomohlo to.
„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“
„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ zvýšila trochu hlas paní Weasleyová.
„Jsi
ještě tak mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys tomu určitě
neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal
jako,že to musíš teď udělat za něj…„
„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry. „Je to na mně.“
Otočil se k ní zády a vzal do svých rukou ztracenou ponožku s vzorem zlatavého rákosu, díky které ho k sobě přivolala.
„Je mi líto,ale tahle není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“
„Ah, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová a trochu sklíčené se vrátila ke svému všednímu líbeznému tónu.
„Měla
bych se s tím asi smířit…Dobře, Harry, zatímco budeš tady, mohl by jsi
nám pomoci s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby? Je tu ještě hodně
práce.“
„Ehm – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.
„Jsi slaďoušek Harry,“ odpověděla paní Weasleyová a usmála se na něj.
Poté
přešla k mytí nádobí. Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala
Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen stěží čas si trochu promluvit a
něco naplánovat. Nejzdvořilejším vysvětlením té změny chování paní
Weaslyová bylo, že chtěla odvést pozornost od všech myšlenek na Pošuka
a od té hrůzy z jejich nedávné cesty.
„Myslím si, že mamka vás
tři chce zastavit, abyste nemohli být spolu a vymýšlet jakékoliv plány.
Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem,
když položili už potřetí stůl na večeři na stejné místo.
„A co
si myslí, že se jako stane?“ zamumlal Harry. „To si myslí, že zatím
někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení, když si všiml Ginnina
bílého obličeje.
„Takže je to pravda?“ zeptala se.„To je to, co se pokusíš udělat?“
„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.
V
Ginnynim výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že
toto je poprvé, co jsou spolu od té doby, kdy spolu trávili hodiny o
samotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpomněla
také. Dveře se otevřely a oba najednou vyskočili. Pan Weasley, Kingsley
a Bill vešli dovnitř. Byli teď často spojeni s ostatními členy Řádu,
protože Doupě nahradilo Grimmauldovo náměstí č.12 jako sídlo Řádu. Pan
Weasley vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál
důvěřoval, stát Strážcem tajemství.
„No, Pošuk vyčaroval pár
kleteb proti Snapovi v případě, že by se tam náhle znovu objevil.
Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk,
kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jisti.
Bylo by bláznovství zůstat tam, když je teď ochrana tak nejistá.“
Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.
„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.
„Nic,“
odpověděl Bill„Nemohl se zatím konat pohřeb, protože jsme s Lupinem
jeho tělo nenašli a dá se jen těžko říct, kam mohlo v té tmě a zmatku
během boje padnout.
„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení
jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená.
V těchto dnech se toho moc v novinách nepíše.“
„A stále nic o
tom, že jsem použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry
přes celý stůl pana Weasleyho, který mu na uvítanou potřásl rukou.
„Protože vědí, že jsi neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, aby se dostalo na světlo, jak tě Voldemort napadl?“
„To
je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak
pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevil bílý nápis „Nesmím
říkat lži“
„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron.
„Samozřejmě
Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že
právě oni budou ti další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem
útoků. Chodí kolem nechutné výmysly. Nevěřím, že učitelka Mudlovských
studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco
Brousek je celé dny zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že alespoň
vymýšlí nějaký plán.“
V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.
„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“
„Proč?“
vykřikl Ron, který v tom momentě držel mlsně lžičku a zíral na svojí
matku.„Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“
„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“
„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřiv쓨Ne ! tak proč musím u Merlinovy brady si uklí…“
„Nemluv takhle se svojí matkou,“ řekl rázně pan Weasley„a dělej, co ti řekla.“
Ron se zamračil na oba rodiče, potom uchopil svoji lžičku a zabořil se do posledních zbytků svého jablkového koláče.
„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila:
„Ne
drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty. A ty,
Hermiono, budu ti vděčná když vyměníš prostěradla pro monsieura a madam
Delacour, víš přeci, že přijíždějí zítra v 11 ráno.“
Když se vrátili do domu, paní Weasleyová byla z dohledu, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.
„Uklizím,
uklízím … ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel
dveře. Ron ležel na posteli, která byla zjevně právě vyprázdněna. V
pokoji byl stejný nepořádek, jako celý týden…
„Nazdar,
Harry,“ řekla Hermiona, když si sedl na skládací lehátko, odhodila
Věštění z čísel a Přeměňování na jednu hromadu a Vzestup a Pád černé
magie na druhou.
„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu.
„Počítám, že se možná zachránil.“
„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.
„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“
„I
kdyby ho smrtící kletba minula, tak Pošuk stále spadl z výšky kolem
tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu Famfrpálové
týmy Británie a Irska.
„Možná použil štítové kouzlo.“
„Fleur,ale
říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře,
jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě, zatímco si složil
polštář do příjemnějšího tvaru.
„Samozřejmě, že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“
Harry
si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo,
stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odpor míchající se s
bizardním pohledem.
„Smrtijedi jeho tělo pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron zamyšleně.
„Jo,“ řekl Harry.
„Stejně jako Barty Skrk se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“
„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad Základními zaklínačskými znaky.
„Ne to asi ne – no ...,“ snažil se ji uklidnit Harry drápal se marně z lehátka.
„Hermiono,
nechtěl jsem tě vyděsit--“Chtěl jí uchlácholit, ale se zaskřípěním
rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se k ní první.
Jednou
rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný
kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s
ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.
„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala.
„Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!“
„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu. „Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?“
„Mějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.
„Přesně tak,“ přikývl Ron.
„Chtěl
by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil
nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se
trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy.
Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila
knihu Obludné obludárium na jeho nohu.
„Promiň, promiň!“, začala Hermiona skučet.
„Co děláš s těmi všemi knížkami?“ zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
„Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.
„Ehm, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.
„Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“
„Ha-ha-ha,“
předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské
znaky. „Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší
je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší
hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.
„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.
„Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou…“ začal.
„Tak semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…“
„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.
„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona.
„Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“
„Ale…“
„Ticho !“ okřikl ho Ron.
„Balila
jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům,
kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a
jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do
Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a
vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o
tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.
Ron
slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu
jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo
zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.
„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl…“
„Ty
jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když
půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…“
„Běž, potřebuje to vědět.“
„No, dobře Harry, pojď sem.“Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.
„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„
Descendo,“ zamumlal Ron a namířil na nízký strop.
Napravo
nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík.
Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry,
podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.
„To
je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal
s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.
„Jo - to je.“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
„Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.
Jeho
hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na
zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s
otevřenou velikou hubou.
„Ale to … to vypadá … nosí normálně
ghůlové pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se
mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl
lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči
přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si
jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě
pokrytý zanícenými puchýři.
"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."
„Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron.
Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.
„Až jednou odejdeme, tak toho ghůla sundají a on bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron.
„Myslím
se, že se na to opravu těší – i když není schopen nám to říct, protože
umí akorát kvílet a slintat – ale kývne, když se o tom zmíním.“
Harry vypadal úplně omráčen.
„Pochop!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil brilantnost jeho plánu.
„Podívej,
až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že
Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou
přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“
„Ale
doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do
Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.
„My
takhle nemůžeme schovat naší rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc
si nemůžou všichni dovolit nárazově ztratit práci,“ pokračoval Ron.
„Čili
uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což
je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl
vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli posypaného
puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo
chtít jít blíž. Všichni vezmou tak rychle roha,že určitě ani
nesponzorují, že neumím mluvit.
„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry.
„Taťka
jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no,
viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli.“
V
místnosti nastalo ticho,které bylo jen občas jemně přerušováno
Hermioniním boucháním, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na
druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova
přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin,
si Harry více než kdy jindy uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a
že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj
znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to
vystihl…
Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.
„Ginny tam asi nechala smítko prachu…,“ řekl Ron.
„Nevím, proč mají Delacourovi přijet dva dny před svatbou.“
„Fleuřina sestra bude družička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.
„No ale hosté nám s přípravou asi moc nepomohou…,“ řekl Ron„
Pro
co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout,“ pokračovala Hermiona když
házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až
odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do
Godrikova dolu, a rozumím ti proč … ale …neměly by naší prioritou být
hlavně Viteály?“
„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak
bych s tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že
Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.
Hroby
jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný
pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše
proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě
malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl
porozumět.
„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona.
„Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“
To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.
„Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?“
Hermiona přikývla.
„Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?“.
Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
„Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.
„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.
„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“
„Ano,
ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla
Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“
„A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?“ tázal se Ron.
„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem o tom něco vyhledat“
„Jakže?“ zeptal se jí Harry.
„Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech.“
„Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“
Ron se narovnal a rozšířil zorničky.
„Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“
„Já
je ale neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba.
„Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z
regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně
nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ...“
„Pokračuj!“ okřikl ji Ron.
„No
.. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas. „Pouze jsem použila
přivolávací kouzlo. Však víš–Accio. A ony se objevily v Brumbálových
studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“
„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.
„Hned po Brumbálově pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem.
„Hned
potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za
Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc
toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem
to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak
jsem – no - jsem je zabalila„ spolkla poslední slova Hermiona a pak
dodala prosebně.
„Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !“
„Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?“ zeptal se Ron. „Kde jsou ty knížky teď?“
Hermiona
na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým
koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho
držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.
„Tenhle svazek
přesně pojednává o výrobě Viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je
hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne,
kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než
byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše,
co potřeboval.“
"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron.
„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry.
„Brumbál
si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než
se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono,
mohl si to klidně přečíst.“
„Čím víc jsem o tom četla,“
pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila
tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní
rozdělit si duši jen jedním viteálem!“
Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.
„Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.
„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“
„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.
„Lítost,“ naznačila Hermiona.
„Když
opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak
ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.
„Ne,“ potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
„A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?“
„Ano,“
kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože tu varují
černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem
četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár
opravdu spolehlivých možností.“
„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.
„No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat...“
„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona.
„Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„
„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.
„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.
“Náš
problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v
batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že
trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici
opravitelnosti..“
„Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít
uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě
odletět a žít v něčem jiném?“
„Protože Viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
„Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“
„To bude pro mě určitě super,“ řekl Ron a Harry se zachechtal.
„No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona.
„Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat.“
„Ten
druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si
pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a
zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.
„A jakmile ten
deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál
existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se
jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový.“
„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně.
„Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?“
„Pokud
je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše
do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla.“
„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.
„Myslím
to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala
neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak
mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku
závislá...“
„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?“
ujal se slova Harry. „Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu
jsem…“ ztrácel se jeho hlas.
Myslel na všechny ty věci, na které
se ho měl zeptat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil
nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …
Ticho
bylo přerušeno až hlasitým otevřením dveří do pokoje a s podivným
nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“.
Křivonožka syčel rozhořčeně pod postelí. Ron skočil z postele, smykem
odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svoji hlavou přímo proti zdi.
Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku, ještě něž si uvědomil, že se
dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuchané a obličej byl
zkřiven vztekem.
„Promiňte, že vyrušuji,“ řekla třesoucím se hlasem.
„Vím,
že si potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji jsou nacpané svatební
dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete
pomáhat.“
„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým
nohám, kde polehávaly knihy „my… … my se omlouváme …“ a s úzkostným
pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.
„Je jako domácí skřítek,“ hudroval tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu, zatímco je s Harrym následovali.
„Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím šťastnější budu.“
„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“
Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned smazala úsměv z tváře.
„Delacourovi přijedou ráno v jedenáct hodin !“ Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině.
Byla
to jen slušnost, že si Ron navlékl stejný pár ponožek a Harry si
pokusil učesat vlasy.Když byli považováni za dost elegantně oblečené,
tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl
Doupě tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč;
nahradili je dva nové keře, které stály po obou stranách dveří.
Pupeny
se zvláštně vlnily a dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik
bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti
nainstalováno.Jediné co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro
nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte. Pan Weasley
šel tedy proto přivítat Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce,
kam se měli přemístit přenášedlem.
Jejich první setkání bylo
doprovázeno nezvykle hlasitým smíchem pana Weaslyho, který se za moment
objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech,
kterou byla Fleuřina matka.
„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.
Monsieur
Delacour byl hned za nimi, a byl stejně tak atraktivní, jako jeho žena.
Byl o hlavu menší a hodně baculatý s malou černou bradkou. Avšak
vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weasleymu na svých vysokých
podpatkových botách.
„Měli jstes tím tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“
„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová.
„Všechno je nakonec v pořádku.“
Ron
ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři
u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl monsieur Delacour stále držící ruku
paní Weaslyové.
„Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin.
Dovolte, abych vám představil moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour se
doklouzala k paní Weaslyové,aby ji políbila.
„Enchantééé,“ řekla.
„Váš manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“
„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.
Gabriel
byla taková Fleur v menším vydání - 11 let stará se
stříbřitě-blonďatými vlasy až po pás. Sladce se usmála na paní
Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě
odkašlala.
„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uvedla Delacourovi dál do domu s mnohými - „Ne, prosím, až po vás.“
Delacourovi
se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším
spokojeni a asistovali u všech svatebních příprav. Monsier Delacour se
staral o vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty. Šarmantní
Madame Delacour většinou používala čistící kouzla, zatímco malá Gabriel
následovala svoji starší sestru, aby jí mohla pomáhat.
Stinnou
stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a
Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si
vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur v Percyho starém pokoji a
Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.
Příležitosti k dalšímu plánování se tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.
„A
pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém
pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.
„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.
„Měli
bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan
na svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Vypadala vyčerpaně.
„Millamanští
markýzi … jsou velice dobří … to je Billův doprovodný tým …Měl bys
radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta
bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby,"
pokračovala v hovoru.
„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.
„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.
„Nemyslela
jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě
vlastně chtěla zeptat, jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry.
Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.
„Nechci vám s tím
přidělávat starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová.
Normální večeře bude úplně stačit … je to přeci den před svatbou …“
„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“
„To bude skvělé,“ přitakal Harry.
„Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“
Podívala
se na něj dlouhým pohledem a trochu smutně se usmála, poté odešla zase
zpět. Harry se díval, jak s ladným mávnutím zamířila svojí hůlkou na
prádlo ležící na věšáku, které se v tu ránu vzneslo do vzduchu a Harry
náhle pocítil vlnu lítosti nad potížemi a námahou, které jí musel
působit.
Harry
(MMMMaky, 18. 8. 2007 22:02)