Kapitola 2.
Kapitola 2
Coruscant.
Toto jméno vyvolávalo tentýž obraz v mysli téměř každého civilizovaného stvoření v galaxii. Coruscant: zářivé centrum vesmíru, střed zájmu všech osídlených světů, klenot mezi systémy Jádra. Coruscant, sídlo vlády pro myriády světů celé galaxie. Coruscant, ztělesnění kultury a vzdělanosti, složenina milionu odlišných civilizací.
Coruscant.
Vidět planetu z oběžné dráhy byla jediná možnost, jak plně docenit její ohromnou stavbu. Prakticky veškerá pevnina Coruscantu – která zahrnovala skoro všechen povrch, protože oceány a moře byly vysušeny nebo odvedeny do obřích podpovrchových jeskyní, už před více než tisíci generacemi – byla pokryta mnohavrstvou metropolí složenou z věží, monád, zikkuratů, paláců, dómů a minaretů. Přes den bránila výhledu na nekonečný městský reliéf hustá doprava, mnoho ve vzduchu se křížících drah, po kterých létala vznášedla; atmosférou též denně prolétávaly tisíce vesmírných lodí. Avšak v noci se Coruscant předvedl v celé své kráse, zblízka svou září zastiňoval i nápadné mlhoviny a kulové hvězdokupy Jádra. Planeta vyzařovala tolik tepla, že pokud by ve vyšších vrstvách atmosféry nebyly strategicky rozmístěné likvidátory oxidu uhličitého, dávno by se změnila v mrtvý kus skály kvůli nezvladatelnému rozpadu ovzduší.
Nekonečný kruh titánských mrakodrapů probíhal po rovníku Coruscantu, některé budovy byly dost vysoké, aby dosahovaly až do horních vrstev atmosféry. Podobné, avšak nižší stavby byly k vidění skoro všude na planetě. Byla to právě tato nejvyšší patra, obklopená volným prostorem, jež se zapsala do povědomí mnoha lidí pod pojem „hlavní město“.
Avšak všechna vzletná krása a bohatství, jakkoliv okázalé, musely z něčeho vyrůstat. Podél rovníku, pod nejnižší vrstvou vzdušné dopravy, pod osvětlenými, vysoko nad zemí položenými chodníky a pod třpytivými fasádami věží skýtal Coruscant jiný pohled. Sluneční světlo sem nikdy nepronikalo, do věčné noci zářily pouze blikající neonové holoprojekce, které slibovaly pochybnou zábavu a nekalé kšefty. Stíny byly zamořeny pavoučími šváby a obřími krysami, v opuštěných základech vysokých domů hřadovali jestřábí netopýři s rozpětím křídel půldruhého metru. Tohle byl spodek Coruscantu, neviděn a nepoznán bohatými; patřil pouze vyvrhelům a ztraceným existencím. Tohle byla ta část Coruscantu, které Lorn Pavan říkal domov.
Místo setkání navrhl Toydarián; byla to ubohá stavba na konci slepé uličky. Když Lorn ajeho droid I-5 vstupovali dovnitř, museli překročit Rodiána, který spal v hromadě hadrů poblíž vchodu.
„Často mě napadá,“ řekl protokolární droid, když vstoupili, „jestli si všichni tví klienti platí za totéž – za seznam nejnechutnějších a nejvíc pochybných míst k setkání.“
Lorn neodpověděl. Občas měl stejný pocit.
Uvnitř byla malá místnost, skoro úplně vyplněná vrátnicí – budkou z nažloutlé plastoceli. Ve vrátnici si na anatomické židli hověl plešatějící muž. Když vstoupili, nevzrušeně vzhlédl.
„Pětka je volná,“ zabručel a ukázal palcem na jedny za dveří, lemující kruhové zdi předsíně. „Kredit za půl hodiny.“ Zadíval se na I-5 a pak dodal směrem k Lornovi: „Jestli s sebou berete droida, musíte vyplnit vstupní formulář.“
„Jdeme za Zippou,“ řekl mu Lorn.
Vrátný se na ně znovu zahleděl, potom se trochu posunul a ušpiněným prstem stiskl tlačítko. „Devítka,“ oznámil.
Holobox byl dokonce menší než předsíň, což znamenalo, že byl sotva tak velký, aby pojmul ty čtyři, kteří se v něm zrovna mačkali. Lorn a I-5 stáli za jednoduchou pohovkou, která byla otočena k vysílacímu zařízení. Zippa se vznášel kousek nad zařízením, byl k příchozím otočen čelem a jeho prudce mávající křídla tvořila zvukovou kulisu nepřetržitého bzučení. Slabé světlo ztemnilo jeho skvrnitou modrou kůži do nezdravého odstínu nafialovělé černé.
Za Toydariánem stál jiný, zavalitější tvor; Lorn mohl poznat, že to není člověk, ale světlo bylo příliš slabé, než aby mohl uhodnout rasu. Přál si, aby se Zippa přestal vznášet; ať už stálo za Toydariánem cokoliv, páchlo to jako hromada siláže za pravého poledne a vánek způsobený Zippovými křídly tomu rozhodně nepomáhal. Bylo zřejmé, že Zippa se v poslední době také nijak nehrnul do koupání, ale odér jeho těla naštěstí neobtěžoval; Lornovi vlastně připomínal koření.
„Lorn Pavan,“ řekl Zippa, jeho hlas zněl tak nějak zvláštně, jako by neříkal pravdu. „Rád tě zase vidím, kamaráde. Už je to dlouho.“
„Taky tě rád vidím, Zippo,“ odpověděl Lorn. Uvažoval nad tím, že to se tomu lumpovi musí nechat. Nikdo neuměl předstírat jistotu tak jako on. Ve skutečnosti byla nejlepší věc, která se o Zippovi dala říct, že vás nikdy nebodl do zad, pokud to pro něj nebylo stoprocentně…výhodné.
Zippa nepatrně změnil sklon křídel a natočil se na jednu stranu, když ukazoval na nezřetelnou hmotu v rohu. „To je Bilk, můj…společník.“
Bilk postoupil o kousek dopředu a Lorn už ho viděl dost dobře, aby poznal rasu. Gamorreán. To vysvětlovalo ten puch.
„Těší mě, Bilku.“ Pokynul k droidovi. „Tohle je zase můj společník, I-5YQ. Říkám mu jenom I-5.“
„Je mi potěšením,“ řekl suše I-5. „Pokud vám to nebude vadit, vypnu svůj čichový senzor, než se přetíží.“
Zippův pohled se stočil k droidovi. „Chut-chut! Droid se smyslem pro humor! To se mi líbí. Nechceš ho prodat?“ Toydarián se přisunul blíž a trochu víc se vznesl, aby lépe posoudil hodnotu droida. „Vypadá zatraceně slátaně. Jsou tohle kabely z busu Cybot G7? Ty už se pěkně dlouho nepoužívaj…Ale moh by mít hodnotu jako rarita. Dám ti za něj padesát kreditů.“
Lorn kopl droida do spojovacího článku na levém lýtkovém servomotoru dřív, než mohl I-5 vyslovit jakýkoli rozhořčený protest. „Díky za nabídku, ale I-5 mi nepatří, takže ho nemůžu prodat. Jsme obchodní partneři.“
Zippa na Lorna chvilku zíral a pak se dal do sípavého smíchu. „Máš kouzelnej smysl pro humor, Lorne. Nikdy nevím, kdy si děláš legraci. Přesto tě mám docela rád.“
Bilk náhle zúžil své korálkovité oči a hrdelně zavrčel, nakláněje se přitom bojovně k I-5. Jak Lorn odhadl, Bilkovi právě došlo, že droidova předchozí poznámka byla urážka. Gamorreáni nebyli nejchápavější druh v galaxii.
Zippa se přesunul před svého rozzuřeného bydyguarda. „Klídek, Bilku. Všichni jsme kámoši.“ Otočil se zpět k Lornovi. „Kamaráde, tohle je tvůj šťastnej den.“ Toydarián vsunul sukovité prsty do měšce u pasu a vytáhl odtud průhlednou kostku, která se mu přesně vešla do dlaně; v chabém světle místnosti zářila matně červeně. „To, co tady máme, je opravdovej holocron od Jedi, spolehlivě datovanej na stáří pět tisíc let. Tahle kostka obsahuje dávný tajemství rytířů Jedi.“ Držel kostku v úrovni Lornových očí. „Jistě uznáš, že za předmět jako tenhle není žádná cena dost vysoká. Ale já si říkám o mizernejch dvacet tisíc kreditů.“
Lorn se ani nepokusil dotknout předmětu, který před ním překupník držel. „Velmi zajímavé, a určitě férová cena,“ řekl. „Jestli je to opravdu to, za co to vydáváš.“
Zippa se zatvářil uraženě. „No teda! Pochybuješ o mejch slovech?“
Bilk zavrčel a prokřupl si klouby jedné ruky o mozolnatou dlaň té druhé. Znělo to jako lámání kostí.
„Ne, jasně, že ne. Jsem si jistý, že věříš tomu, co říkáš. Ale venku se potlouká spousta bezohledných kšeftařů a můžou nachytat dokonce i někoho s tak bystrýma očima, jako máš ty. Žádám tě jen o malou ověřovací zkoušku.“
Zippa nakrčil rypák ve šklebu a odhalil přitom zuby, ozdobené zbytky jeho posledního jídla. „A jak si jako myslíš, že tu zkoušku uděláme? Holocron od Jedi může aktivovat jenom osoba, která používá Sílu. Tys mi něco neřek, Lorne? Jseš snad Jedi v utajení?“
Lorn cítil, jak jím prostupuje chlad. Vykročil dopředu a chytil Zippu za koženou vestu, načež si přitáhl překvapeného Toydariána k sobě. Bilk zavrčel a chňapl po Lornovi, pak se strnule zastavil, když mu paprsek laseru, tenký jako vlas, ožehl kůži mezi rohy na hlavě.
„Sedni si,“ řekl potěšeně I-5, skláněje přitom ukazováček, ze kterého výstřel vyšel, „a nebudu ti muset předvést svá další vylepšení.“
Lorn ignoroval výměnu názorů mezi droidem a Gamorreánem a potichu promluvil na Zippu. „Vím, žes to myslel jako vtip – což je důvod, proč tě nechám naživu. Ale nikdy – už nikdy – mi nic takového neříkej.“ Hleděl do Toydariánových vytřeštěných, vodnatých očí ještě chvilku a pak ho pustil.
Zippa se rychle odsunul za Bilka, jeho křídla tepala vzduch rychleji než jindy. Lorn viděl, jak polyká překvapení a vztek, který nepochybně cítil, když si narovnával záhyby na vestě. Lorn se v duchu proklel; věděl, že byla chyba nechat se ovládnout prchlivostí. Tenhle obchod potřeboval; nemohl si dovolit znepřátelit si toho toydariánského překupníka. Ale Zippova poznámka ho překvapila.
„Trochu na nervy, zdá se,“ řekl Zippa. Během potyčky stále svíral holocron; teď ho strčil zpět do měšce. „Nevěděl jsem, že obchoduju s někým tak…temperamentním. Možná bych si měl najít jinýho kupce.“
„Možná,“ odpověděl Lorn. „A možná bych si prostě měl vzít tu kostku a zaplatit ti, o co si řekneš – což si představuju na pět tisíc kreditů.“
Sledoval, jak se Zippovy velké nozdry rozšířily. Toydarián nemohl odolat smlouvání, dokonce ani s někým, kdo na něj vztáhl ruku. „Pět tisíc? Pche! Nejdřív se na mě vrhneš a teď mě urazíš! Dvacet tisíc je dobrá cena. Ale,“ pokračoval a mnul si přitom strniště na prakticky neexistující bradě, „koukám, že máš nějaký špatný zkušenosti s Jedi. Nejsem bezcitnej. Vzhledem ke tvejm zlejm zážitkům bych se moh nechat přemluvit, abych snížil cenu na osmnáct tisíc. Ale ani o deseťák míň.“
„A já mám výčitky za svoje chování. Jako omluvné gesto zvedám svoji nabídku na osm tisíc. Ber nebo nech bejt.“
„Patnáct tisíc. Vykrvácím na tom.“
„Deset tisíc.“
„Dvanáct.“ Zippa se ve vzduchu zaklonil a založil si svoje přerostlé hubené paže na hrudi, což vyjadřovalo konec smlouvání.
„Beru,“ řekl Lorn. Byl připraven jít až na patnáct, ovšem samozřejmě - to Zippa nemusel vědět. Z kapsy na pásku vytáhl tlustý svazek bankovek a začal je odpočítávat. Tam nahoře se obchody vyřizovaly elektronickými kreditními čipy, ale tady dole je používal málokdo. Zippa vytáhl holocron zpět na světlo a podal jej Lornovi výměnou za bankovky.
Lorn kostku přijal. „Bylo mi potěšením obchodovat - “ začal, ale nedokončil větu, když spatřil, že Bilk míří blasterem přímo na energetickou baterii I-5. Zippa, tentokrát s úsměvem, který rozhodně nebyl potěšující, proplul dopředu a vytrhl Lornovi z ruky holocron i zbytek kreditů.
„Je mi líto, ale tentokrát je potěšení na mý straně,“ řekl Toydarián, když Lorn i I-5 dali ruce nahoru. Pak Zippův úsměv zmizel a následující slova byla spíš zlověstným zasyčením. „Když mi někdo vyhrožuje, nikdy nepřežije, aby o tom moh vyprávět.“ Jednou tříprstou rukou máchl před čidlem a obě křídla dveří se odsunula. „Řeknu majiteli, že box devět bude potřebovat pořádně vyčistit,“ řekl, když opouštěl místnost. „Hejbni kostrou, Bilku – chci najít jinýho zájemce o tuhle věcičku.“
Po Zippově odchodu se dveře zavřely. Bylo nemožné říct, jestli se Gammoreánův prasečí rypák usmívá, ale Lorn si byl zatraceně jistý, že ano. „Kam ta galaxie spěje, když nemůžeš věřit ani toydariánským překupníkům,“ pronesl směrem k I-5.
„Hanebné,“ souhlasil droid. „Chce se mi z toho…křičet.“
Lorn měl stále zvednuté ruce a teď si rychle vrazil ukazováčky do uší – tak hluboko, jak to jen šlo – když se z hlasového syntetizátoru I-5 ozval ohlušující, pronikavý pískot. Dokonce i se zacpanýma ušima byl zvuk nesnesitelně bolestivý. Zaskočený Bilk reagoval přesně tak, jak doufali; zavyl bolestí a okamžitě si připlácl ruce na uši, přičemž upustil blaster.
I-5 přestal vřískat, chytil zbraň dřív, než mohla dopadnout na zem a v příští vteřině už mířil na Bilka. Gamorreán si toho buď nevšiml, nebo byl příliš rozzuřený, než aby na to dbal. Vrčel a rozmáchl se po Lornovi i droidovi.
Výstřel proděravěl Bilkův hrudní plát, prorazil si cestu rozličnými vnitřními orgány a vyšel ven mezi lopatkami. Žár paprsku okamžitě průstřel vypálil a zamezil jakémukoli viditelnému krvácení – ale ne že by to Bilkovi nějak pomohlo. Žuchl na zem jako pytel masa, což bylo přesně to, čím se stal.
Lorn mávl rukou před dveřmi a ty se znovu otevřely. „Dělej, než Zippa uteče!“ křikl na droida při běhu předsíní. Majitel sotva vzhlédl, když kolem něj prolétli ven.
Oba se vynořili do šera slepé uličky, Lorn teď svíral blaster, který mu I-5 hodil. Ale po Zippovi tu nebylo ani stopy. Nepochybně slyšel vřískot I-5, domyslel si Bilkův pravděpodobný osud a nechal svá křídla, aby ho odtud odnesla tak rychle, jak jen bylo možné.
Lorn praštil pěstí do graffiti počmárané zdi. „Skvělý,“ zasténal. „To je prostě skvělý. Patnáct tisíc kreditů a kostka v háji. A měl jsem v merku někoho, kdo by za ten holocron dal padesát tisíc.“
„Možná kdyby ses nedopustil toho nepatrného přehmatu…“
Lorn se otočil a zíral na I-5, který pokračoval: „Ale teď možná není ten nejvhodnější čas o tom diskutovat.“
Lorn se zhluboka nadechl a pak pomalu vydechl. Setmění přicházelo rychle. „Pojď,“ řekl. „Radši odsud vypadnem, než nás najdou Raptoři. To by byl skvělý konec dne.“
„Takže,“ řekl I-5, když vyšli, „to byl opravdový Jedi holocron?“
„Neměl jsem šanci ho blíž prozkoumat. Ale podle těch klínových znaků, co na sobě měl, bych řekl, že byl víc než to. Myslím, že to byl sithský holocron.“ Lorn znechuceně potřásl hlavou, hlavně sám nad sebou. Věděl, že I-5 má pravdu; jeho výbuch hněvu zřejmě zapříčinil Zippovo chování. Předtím s Toydariánem obchodoval a nikdy nebyl podveden. Hlupák, hlupák, hlupák!
Ale sebemrskačství nemělo smysl. Byl bez peněz a v téhle části Coruscantu nebylo dobré zůstat bez financí. Potřeboval sebou hodit a to brzo, nebo z něj bude mrtvola stejně jako z Bilka.
Ta myšlenka neskýtala žádnou útěchu.