Čtenářovy stránky

Kapitola 1

Téměř každá planeta v sektoru Videnda mohla nabídnout něco, kvůli čemu se vyplatilo ji navštívit - ať už to byla teplá moře, svěží zelené lesy nebo úrodné louky, které se rozpínaly od obzoru k obzoru. Odlehlý svět nazvaný Dorvalla měl kousek ze všeho. Ale čeho měl dostatek, byla lommitová ruda, základní složka při výrobě transparioceli – pevného, průhledného kovu, používaného v celé galaxii jako výplň oken a kokpitů, a to jak ve vesmírných plavidlech, tak u pozemních staveb. Dorvalla byla na lommit tak bohatá, že celá jedna čtvrtina zdejší skrovné populace byla zaměstnána v průmyslu. Pracovali buď u společnosti Lommite Limited, nebo u jejího nesmiřitelného rivala, InterGalactic Ore.
Křídovitá ruda se těžila v tropických oblastech kolem rovníku. Základna Lommite Limited se nacházela na západní polokouli, v široké příkopové propadlině zarostlé hustým lesem a ohraničené příkrými srázy. Kdysi tady bývala prastará moře, potom byly díky posunům litosférických desek vytlačeny na povrch obrovské, kolmé skály. Korunovány bujnou vegetací - stromy a kapradím pravěkých rozměrů – vystupovaly vysoké, skalnaté hory z krajiny jako ostrovy, oslnivě bílé pod slunečním světlem, a prýštily z nich tenoučké vodopády, jež musely překonat několik tisíc metrů, než se dotkly dna údolí.
Ovšem co kdysi bývalo pustinou, stalo se jen dalším z těžebních míst. Velcí demoliční droidi vybourali do úpatí mnoha větších útesů rozměrné těžné chodby a v lese byly vyhloubeny dvě kruhové odpalovací rampy, dost velké na to, aby pojaly desítky těžkopádných transportních raketoplánů. Skály samy byly provrtané a protkané doly; hluboké krátery naplněné znečištěnou dešťovou vodou odrážely slunce a oblohu jako zamlžená zrcadla. Neustávající práce droidů byla podporována pracovní sílou z cizích soustav: lidmi i jinými rasami, mezi kterými vydolovaná ruda stírala rozdíly. Nezáleželo na tom, jaký byl přírodní odstín horníkovy kůže, vlasů, peří nebo šupin, každý se postupně pokryl vrstvičkou bílé barvy, podoben galaktickému rozbřesku. Všichni souhlasili, že myslící bytosti si od života zaslouží víc, avšak Lommite Limited neprosperovala natolik, aby mohli všechny těžební práce provádět droidi, a Dorvalla navíc nebyla místem, které by skýtalo bezmezné pracovní příležitosti.
Ale ani to některým nezabraňovalo, aby měli své sny.

Patch Bruit, vedoucí terénních operací společnosti Lommite Limited – pod každodenním nánosem prachu z lommitové rudy člověk – už dlouho snil o tom, že začne znova, přesídlí na Coruscant nebo na jiný ze světů Jádra a že si zařídí nový život po svém. Ale taková změna byla roky vzdálená, a s největší pravděpodobností k ní vůbec nedojde - pokud bude i nadále vracet svůj hubený plat vlastnímu chlebodárci utrácením v obchodech patřících společnosti a rozhazováním toho mála, co zbyde, za hazard a pití.
Pro Lommite Limited už dělal skoro dvacet let; za tu dobu se dokázal vypracovat z děr v zemi až do vedoucí pozice. Ovšem s autoritou přicházela větší zodpovědnost, než očekával, a následkem několika nedávných případů průmyslové sabotáže už mu téměř došla trpělivost.
Z hranaté kontrolní stanice, v níž Bruit trávil valnou část pracovní doby, se nabízel výhled na záplavu skal, odpalovací rampu i přistávací zónu. Na početných staničních obrazovkách byly k vidění záběry repulzorových výtahových plošin, které dopravovaly party dělníků do zejících otvorů umělých jeskyní - hlubokých jizev rozesetých po strmých úbočích hor. Na několika místech pomáhala zvedat plošiny silná zvířata s mohutnými, sehnutými šíjemi a mírnýma očima.
Technici, kteří pracovali společně s Bruitem v kontrolní stanici, rádi poslouchali nahrávky různé hudby, jež ovšem byly stěží slyšet přes neustálé hučení výkonných vrtacích strojů, hluboké bučení zvířat zvedajících plošiny a strašný hluk odlétajících transportů. Stěny kontrolní stanice byly vyrobeny z transparioceli, na prst tlusté a sestávající ze tří vrstev, což mělo chránit vnitřek stanice před rudným prachem, avšak ve skutečnosti nechránilo. Jako jíl drobounký prach pronikl i těmi nejmenšími škvírami a pokryl všechno tenkou bílou vrstvou. Ať se Bruit snažil sebevíc, nemohl ze sebe ten povlak sundat; ani pod sprchou, ani v ultrazvukové koupeli. Cítil ho, kamkoli vkročil, vnímal ho v chuti jídla, které podávali v podnikových restauracích, někdy dokonce pronikal i do jeho snů. Lommitový prach byl natolik všepronikající, že z vesmíru se Dorvalla zdála jakoby přepásaná bílým pruhem.
Naštěstí byl každý v okruhu sta kilometrů, kde probíhaly těžební práce Lommite Limited, postižen úplně stejně – horníci, obchodníci i bytosti, jež vedly místní bary. Avšak co by mělo být jednou velkou šťastnou lommitovou rodinkou, takové nebylo. Opakované případy sabotáže vypěstovaly atmosféru obezřetnosti a nedůvěry, dokonce i mezi dělníky, kteří pracovali bok po boku v těžebních jámách.
„Transporty skupiny 2 jsou naložené a připravené k odletu, šéfe,“ hlásil jeden z lidských techniků.
Bruit zaměřil svůj pohled na mechanické transporty řízené droidy, jež měly za úkol doručit lommit na oběžnou dráhu. Na orbitě byl vytěžený materiál přeložen do flotily nákladních lodí společnosti a ta dopravila surovou rudu do továren na planetách podél Rimmské obchodní cesty - nebo příležitostně až ke vzdálenému Jádru.
„Spusť výstrahu,“ nařídil Bruit.
Technik stiskl několik vypínačů na ovládacím panelu a venku se rozječely sirény. Horníci a droidi-údržbáři vyklidili odpalovací rampu. Bruit pohlédl na displeje, které zobrazovaly raketoplány zblízka. Pečlivě je prohlížel a hledal jakékoli známky, že je něco v nepořádku.
„Odpalovací rampa je volná,“ sdělil tentýž technik. „Transporty čekají na pokyn ke startu.“
Bruit přikývl. „Zahájit odpočet.“
Byla to rutina, která se bude opakovat desetkrát, než Bruitův pracovní den skončí, a to bude jako obvykle až dlouho po západu slunce.
Osm nepilotovaných raketoplánů se zvedlo ze země silou repulzorů, vykroužily piruetu a nasměrovaly své tupé přídě na jihozápad. Vzduch pod nimi se chvěl žárem. Když byly raketoplány padesát metrů nad zemí, zažhnuly se jejich podsvětelné motory a vystřelily transporty vysoko k obloze, plné rudného prachu.
Země se trochu otřásla a Bruit pocítil uklidňující hukot až v kostech. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Příští hodinu by si mohl trochu odpočinout. Otočil se zády k výhledu na odpalovací rampu, když jej jeho kosti i uši upozornily na změnu v burácivém zvuku, nepatrný pokles v hlasitosti, jenž se neměl vyskytnout.
Náhle pochopil, co se děje. Na jeho čele a dlaních vyrazil ledový pot. Obrátil se a přitiskl tvář na jižní stěnu kontrolní stanice. Vysoko na obloze viděl dva z raketoplánů, jak se odchylují z kurzu; jejich výfukové stopy ze sražené páry opisovaly oblouk, narozdíl od přímočaře stoupajících linek zbytku skupiny.
„Čtrnáctka a šestnáctka,“ potvrdil technik. „Snažím se vypnout jejich podsvětelné motory a přepnout zpátky na repulzory. Nereagují. Navíc zrychlují!“
Bruitovy oči zůstávaly přilepené na skle. „Kam míří?“
„Zpátky k nám!“
Bruit si přitiskl ruku na čelo. „Vypnout sebedestruktivní mód.“
Technikovy prsty létaly po ovládacím panelu. „Nejde to.“
„Zapojit nouzový systém.“
„Pořád nereagují. Nouzové systémy byly vyřazeny.“
Bruit sprostě zaklel. „Upřesni směr.“
„Míří přímo k Hradu.“
Bruit vrhl pohled na udanou skálu. Byla to jedna z největších v tomto dole a říkalo se jí tak, protože její západní a jižní stěně vévodily jakési přírodní věže.
„Nařiď evakuaci. Nejvyšší nouze.“
V dálce začaly vřískat sirény. Za několik okamžiků spatřil Bruit dělníky, kteří spěchali ven z důlních prostor a naskakovali na čekající výtahové plošiny, jež se vznášely ve vzduchu. Dvě plně obsazené plošiny už se spouštěly k zemi.
„Řekni obsluze plošin, ať zůstanou ve vzduchu,“ vyštěkl Bruit. „Na zemi nebudou ve větším bezpečí než v dole. A dostaň odtud ty droidy a zvířata!“
Kolosální dvounohý vrtací stroj se vynořil ze vstupu jednoho dolu, nahodil repulzory a snesl se do řídkého vzduchu.
„Třicet vteřin do zásahu,“ oznámil technik.
„Katapultovat řídící droidy.“
„Odhozeni!“
Bruit sevřel pěsti. Dva neřízené raketoplány se vedle sebe řítily střemhlav dolů, jako by závodily, který z nich se dříve dostane k Hradu. Technici už dokázali vyřadit podsvětelné motory čtrnáctky a šestnáctka vzplanula, zatímco Bruit přihlížel. Ale už nebylo možné je zastavit. Padaly volným pádem k zemi.
V kontrolní stanici se droidi, stejně jako jiné bytosti, krčili za ovládacími panely, všichni kromě Bruita, který se odmítal hnout a očividně nedbal na to, že tlaková vlna může proměnit transpariocelové stěny budky v spršku smrtících projektilů.
Oba raketoplány zasáhly Hrad skoro ve stejný okamžik a narazily do skály nad nejvýše umístěným dolem, asi padesát metrů pod vrcholkem porostlým zelení.
Hrad zmizel v záblesku oslepujícího světla. Potom hluk způsobený srážkou zahřměl krajinou, odrážel se od obou příkrých srázů, praskal a burácel. Z povrchu skály odlétly obrovské kusy kamene a dvě z elegantních věží se skácely. Ze vstupů do dolů vyrazil prach, jako by se Hrad snažil vykašlat veškerou rudu. Vzduch se naplnil zvětšujícími se mračny, bílými jako sníh. Ruda se téměř okamžitě začala usazovat, padala jako sopečný popílek a pohřbívala všechno v dosahu sta metrů od této strany hory.
Bruit se stále ještě nepohnul – dokud vířící oblak prachu nedosáhl kontrolní stanice a výhled ven kompletně nezbělel.